Čtvrtek 10.1. 2008

10. ledna 2008 v 11:53 |  Moje kecáníčko
Zdravím!
Jak to jde? Taky se Vám zdá leden takovej měsíc na houby? Přijde mi, že ho člověk prostě jen přečká a od února se to zlepšuje . . jednak mám narozeniny a jedna k bude Valentýn, tak aspoň něco:o) Ikdyž většinu ten, kdo nikoho nemá začne brblat, jak to neslaví a jaká je to blbost a že se jen obchodníci napakujou. . . jasně, taky byhc nejásala nadšením, kdyby se všude objímaly dvojice a já byla sama, ale můžu přece potěšit malým dárečkem kohokoliv. .rodiče, sourozence, kamarádku, pejska, . . . a o tom to jr. Netýká se o jen zamilovaných dvojic holka-kluk.
No nic, to bylo jen takové zamyšlení.
Jinak tea váha jde pomalu dolů!!! Pak sem hodim i to měřidlo, aby ste měly přehled.
A tady mrkněte na to, jak taky člověk může při dietaření dopadnout. . .
Dieta mě skoro zabila! Počet žen, které ze všech neúspěchů viní své tělo, stále narůstá. Australská modelka Kirsten de Garis vypráví Elle, jak dlouhá je cesta k sebepřijetí.
Dodnes jsem přesvědčená, že za své objevení vděčím výšce sto osmdesáti centimetrů, díky které jsem vždycky vyčnívala z davu. Každopádně když si mě všimla lovkyně nových tváří, bylo mi šestnáct let a čekala jsem se spolužáky na vlak. O modelingu jsem nikdy předtím neuvažovala a ani mě nijak zvlášť nelákal. Celé měsíce jsem proto číslo, které mi na sebe dala, nechala ladem. Jen tak pro sebe jsem si pohrávala s myšlenkou, jaké by to bylo, být slavnou modelkou. Ta vyhlídka mě zároveň děsila i přitahovala. Těsně před tím, než jsem měla nastoupit na univerzitu, jsem nakonec neodolala, zatelefonovala do agentury a věci dostaly rychlý spád. Okamžitě si mě zařadili do seznamu a brzy jsem měla své první focení. Pamatuji si, že to bylo pro časopis o svatbách, a když se mnou vizážistka po dvou hodinách skončila, nemohla jsem se v zrcadle ani poznat. Byla jsem silně nalíčená, obočí vytrhané do tenkých čárek - vypadala jsem minimálně o deset let starší. Přesně jako správná modelka.
"Menstruace? Zbytečnost!"
V jistém ohledu samozřejmě modeling zalichotil mému egu. Byla jsem neustále středem pozornosti, všichni si mě hleděli a obskakovali mě, ale brzy jsem poznala i druhou stranu této práce. Veškerá péče totiž neměla nic společného s opravdovým zájmem o mou osobu. Zkrátka se o mě starali tak, jako by se starali o jakékoli jiné vzácné zboží. Moje agentka mi pořád opakovala, že modelka musí vážit kolem padesáti kilogramů, aby měla vůbec šanci dostat zajímavé zakázky. Já jsem měla padesát osm a řadila jsem se tudíž do kategorie 'nevyhovující'. "Nikdy neplav, protože to podporuje tvorbu podkožního tuku. Místo toho si každý den udělej čtyřicetiminutovou procházku, jez hodně ovoce, zeleniny a pij vodu po litrech," říkala mi. Několik následujících měsíců jsem se jejími doporučeními řídila a opravdu jsem zhubla. Oblečení jsem měla o dvě velikosti menší a práce se mi jen hrnula. Moje zástupkyně byla úplně nadšená, povzbuzovala mě a zdůrazňovala, ať rozhodně v hubnutí pokračuji.
Tak jsem jednoho dne přestala jíst všechno kromě trošky zeleniny a ovoce. Měla jsem jedenadvacet let a padesát kilo. Tehdejší přítel ani otec s bratrem změny mého těla nijak nekomentovali. Asi si mysleli, že mou vychrtlost má na svědomí rušný studentský život a mizerná strava. Moje matka ale moc dobře tušila, že něco není v pořádku. Pamatuji si, jak jsem jednou vešla do kuchyně v krátké sukýnce, a ona se úplně zděsila nad mou vyzáblostí. Prosila mě, abych začala víc jíst. Její starosti mi ale připadaly směšné, říkala jsem si, že je úplně mimo a ničemu nerozumí. Vždyť přece spousta modelek byla ještě mnohem hubenějších než já a do těch správných 'modelkovských' rozměrů jsem musela ještě nějaká kila shodit. Přibližně v té době jsem přestala menstruovat, ale nijak zvlášť jsem se tím neznepokojovala. Brala jsem to především jako potvrzení úspěchu, stvrzenku své superštíhlosti.
"Nejíst je tvá práce."
Jakmile jsem dokončila univerzitu, rozhodla jsem se odjet do Londýna. Doprovázela mě kamarádka Cass, která hledala zaměstnání jako grafička, a spolu jsme si pronajaly byt na South Kensington. Já jsem si brzy potom našla práci v agentuře Maverick, kde mi také přidělili novou agentku. Zastupovala mě hovorná blondýnka, která před časem opustila svou vlastní kariéru modelky a teď prováděla světem modelingu jiné holky. Sdělila mi, že jsem originálně vypadající typ, který by mohl mít úspěch. Jenže aby můj obličej ještě víc vynikl, měla bych rozhodně zhubnout. Když jsem se jí ptala, jakou bych měla mít ideální váhu, prohlásila: "Podívej se do italské Vogue a uvidíš, jak vypadají ostatní holky." Stačil mi jeden pohled a okamžitě mi bylo jasné, že takové postavě se nikdy ani nepřiblížím. Nehodlala jsem se však vzdát.
Nejíst v Londýně bylo snadné. Nikdo mi nestál za zády tak jako doma a nekontroloval, kolik toho spořádám. Do hladovky jsem se pustila opravdu s vervou: následujících dvanáct měsíců jsem v podstatě existovala na cigaretách Gauloises, kafi a vařené kukuřici (samozřejmě bez másla a jakýchkoli příloh). Paradoxní je, že právě v tomto období mi lidé říkali, jak vypadám úžasně a jaké mám krásné fotky. Dostávala jsem samé zajímavé zakázky. Fotila jsem novinové přílohy, časopisy, katalogy, točila videoklipy. Dokonce jsem předváděla modely od Liberty na London Fashion Week.
Okolí bylo sice mojí vyzáblostí nadšeno, ale Cass viděla, kam se řítím. "Když jsem tě znala dřív, se svou váhou sis vůbec nelámala hlavu, teď se nestaráš o nic jiného," vytýkala mi mírným hlasem. A i když jsem si to za žádnou cenu nechtěla přiznat, měla naprostou pravdu! Čím víc jsem pracovala, tím jsem byla opuštěnější a nešťastnější. Do postele jsem se, úplně vyčerpaná, ukládala už v devět hodin. Na rande jsem samozřejmě vůbec nechodila, protože jsem se necítila vůbec sexy, a dokonce ani žensky. Zmizely mi veškeré křivky a spíš než přitažlivou ženu jsem připomínala věšák na šaty. Kromě toho jsem, vyjma Cass, neměla žádné přátele a přestávala jsem mít ráda i samu sebe. Do nového evropského prostředí jsem vůbec nezapadla a klidně bych s modelingem i skončila. Nenapadalo mě ale, co bych mohla dělat jiného. Pravidelně jsem se stýkala jen se svou agentkou. Pamatuji se, jak mě poučovala, zatímco se cpala obloženou houskou: "Jsem fakt ráda, že už si nemusím hlídat váhu, svého času jsem se tím totiž dost stresovala. Ty si ale takový luxus dovolit nemůžeš. Být štíhlá je zkrátka součástí tvé práce."
Nemenstruovala jsem už víc než rok, když se mi měsíčky vrátily. Úplně jsem zpanikařila, protože jsem to považovala za jasné znamení tloustnutí. Nastartovala jsem ještě drsnější režim hladovění, a navíc začala každé ráno hodinu běhat. Výsledek se dostavil za několik týdnů: pociťovala jsem brnění po celém těle a ztratila cit v rukou. Později mi doktor vysvětlil, že moje tělo se přepnulo na program ohrožení a snažilo se na úkor končetin udržet v činnosti životně důležité orgány. Vlasy mi začaly vypadávat v celých chomáčích.
"Pivo byl pro mě zázrak."
Po ročním pobytu v Londýně mi má agentka sdělila, že bych se měla přestěhovat do Milána, kde budu dostávat mnohem víc zakázek. Upozornila mě ale na to, že je žádoucí, abych zhubla pár kilo. Prý kvůli konkurenceschopnosti mezi ostatními modelkami. Jenže já už jsem měla dost. Z představy, že bych se měla mučit ještě víc než teď, se mi zvedal žaludek. Především jsem ale nechápala, proč bych to měla dělat. Bylo mi dvacet tři, přehlídková mola jsem už nechtěla ani vidět a přemáhal mě pocit, že mi život prokluzuje mezi prsty.
V létě jsem odjela s Cass do Portugalska na dovolenou. Válela jsem se na pláži, surfovala a večer jsme vyrážely na jídlo. Po několika letech jsem znovu ochutnala pivo a chléb namočený v olivovém oleji. Připadala jsem si jako v luxusní pohádce, kterou jsem si neskutečně dlouho odpírala. Nevychutnávala jsem si ale jen jídlo a pití - plnými doušky jsem si užívala sladké svobody. Přirozeně jsem přibrala. Na druhou stranu jsem se cítila silnější, plná energie a konečně šťastná. Když jsem se vrátila z dovolené, opálená a plná optimismu jsem zašla za agentkou. Sjela mě pohledem ostřejším než žiletka. "S těmito mírami tě nemůžu zastupovat," rozhazovala rukama. Stála jsem před volbou: pokračovat v utrpení diet, nebo odejít a zkusit něco jiného a normálního. "Je mi líto, ale v tom případě končím," rozhodla jsem se. To odpoledne, kdy jsem z agentury na břehu Temže odešla, bylo jedno z nejhezčích v mém životě. Bála jsem se sice budoucnosti, ale byla jsem si jistá, že jsem udělala správnou věc.
To se stalo před čtyřmi lety. Teď je mi sedmadvacet a můj život se úplně změnil. Jakmile jsem opustila modeling, našla jsem odvahu věnovat se psaní, které mě beztak odjakživa přitahovalo. V současné době píšu pro The Observer. Fyzicky jsem naprosto v pořádku a loni jsem poprvé absolvovala Londýnský maraton. Vážím okolo šedesáti kilo, přičemž rozhodně nemám problém dopřát si jídla, která mi chutnají. Naštěstí jsou teď v mém životě smysluplnější věci než váha. Ty mi stojí za víc než sláva a bohatství, a konečně jsem v nich našla sebe samu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kessidya Kessidya | Web | 10. ledna 2008 v 14:07 | Reagovat

Ahojda Zuzíku, tak zkoušku mám tak tak zasebou, můžu říct že to byla zátěž na psychiku úplně strašná (teď jsem snad 20minut brečela:-D) ale teď už jsem oukej!:-)

S tím lednem s tebou úplně souhlasím, příjde mě že každej je tak trochu nespokojenej a i ta nálada je pod psa..

Koukám, že tobě se asi taky moc nevede podle představ..Přeju ať to v práci přežiješ a našetříš si energii na druhý kolo pohovoru. Kolik těch kol vlastně je? A kolik máš rivalek? Budu držet palečky ať jim to tam všem natřeš!!:-)

A jinak zubaře taky nezávidím, já ho taky nemám ráda...

2 fatty.. fatty.. | Web | 10. ledna 2008 v 14:50 | Reagovat

no přesně tak,mě připadá že ty zimníobdobí jsou u mě jak u mědvěda,že bych se měla co nejdřív zachumlat někam do jeskyně k zimnímu spánku a budit se jen pro žrádlo:D:D a já mám taky narozky za 10 dní :D

3 Kessidya Kessidya | Web | 10. ledna 2008 v 20:13 | Reagovat

tyjo Zuzíku já jsem napnutá za tebe jak ti ten pohovor dopadne!!Máš moc můj velkej obdiv, já si neumím představit, že bych se už měla živit sama...A ty u toho chceš ještě začít studovat!!Opravdu seš pro mě vzor v tomhle!!

Jinak děkuji co si napsala o té zkoušce a o tom debilním učitelovi:-) Zkoušky mě čekaj ještě 4. Anorganická, organická a obecná chemie a matematika. Teď se musím učit na matematiku, ale tam je to prej celkem v klidu a organika s anorgánou snad taky půjdou, protože mezi nima mám vždycky víc než týden a už jsem se je učila i během semestru. problém bude ta obecka, tu mám jako poslední a prej to bude obdobný maso jako teď ta fyzikála:-/ Jo a dle posledních informací tu zkoušku dneska z 15lidí udělali 2...Měj se krásně a držím palečky s tou prací!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama